PhDr. Miloš Balabán, Ph.D.: neměli bychom hnát věci do krajnosti

 

Rozhovor s Milošem Balabánem, výkonným tajemníkem Česko-čínského centra UK a vedoucím Střediska bezpečnostní politiky FSV UK

* Vaše jméno je velmi zavazující. Josef Balabán (1894-1941) z odbojové organizace Obrana národa (zpravodajskosabotážní skupiny nazývané Tři králové) patří do vaší rodiny. V jakém jste příbuzenském vztahu k tomuto hrdinovi domácího protifašistického odboje?

Byl to bratranec mého dědečka, který stejně jako gen. Balabán pochází z Příbramska. Vždy jsme v rodině věděli o existenci tohoto slavného a hrdinného předka. Do roku 1989 se to ale žádným zvláštním způsobem nepřipomínalo. Po roce 1989 je to jiné. Jsem rád, že tehdejší starosta Prahy 6 Tomáš Chalupa podpořil iniciativu Svazu důstojníků a praporčíků, jehož jsem členem (Miloš Balabán je bývalým vojákem, plk. v záloze – pozn. aut.), ke zřízení pamětní desky na jeho památku. Došlo k tomu v roce 2006 v místě zatčení Josefa Balabána v ulici Studentská dne 22. dubna 1941. A ve výroční den této události se zde každoročně koná pietní akt.

Praha 6 je se jménem generálmajora (hodnost mu byla udělena in memoriam) Balabána spjata velmi silně, ukrýval se v ilegálních bytech na Praze 6 a byl také poté, co byl gestapem mučen, popraven za prvního stanného práva 3. října 1941 v ruzyňských kasárnách.

Jsem rád, že Historický ústav zpřístupnil jízdárnu, kde docházelo k popravám českých vlastenců. A jsem také rád, že historik Petr Koura o něm napsal skvělou monografii a generálu Balabánovi bylo spolu s jeho druhy Mašínem (1896-1942) a Morávkem (1904-1942) uděleno v roce 2012 čestné občanství Prahy 6.

 

* Vy jste jediným potomkem, který udržuje světlou památku Josefa Balabána? Nenastalo za války v protektorátu masové zatýkání v rodině a likvidace jejích příslušníků?

Širší rodina věděla o iniciativě ke zřízení pamětní desky, a protože jsem bývalý voják, tak je logické, že zde každoročně i za rodinu uctívám jeho památku. Co se týče dopadů na rodinu v době války, je to zajímavé. Děda byl v té době zaměstnán v pražských dopravních podnicích a po dopadení Josefa Balabána kupodivu nenastala perzekuce širší rodiny. Přitom to bylo v době stanného práva.

Také zmíním, že v rodině máme jednu cennou relikvii, kterou schraňovala babička – knihu o činnosti odbojové skupiny Tří králů, která vyšla bezprostředně po válce.

 

* Jste zastupitelem Prahy 6 za ČSSD. Jaký je váš názor na úpravy sochy sovětského maršála I. S. Koněva, která se nachází na teritoriu této městské části?

Diskuse se o tom vedou delší čas a v poslední době byly velmi emotivní. Pokud máme nějaké pomníky, které symbolizují nějakou dobu, tak to je historický fakt. A tím je, že role maršála Koněva nebyla významná jen z hlediska osvobození Prahy, ale celého Československa. Trochu mám problém s jednoznačností teze, že Rudá armáda dorazila už do zcela »osvobozené Prahy« a že vlastně už zde o nic nešlo. Zrovna na území Prahy 6 je dost pomníčků padlých z Pražského povstání, kde vidíme datum úmrtí 9. května 1945. Anavíc se boje na jih od Prahy ukončily známou poslední bitvou druhé světové války mezi sovětskými a německými vojsky u Slivice až 11. května 1945.

Samozřejmě že životní příběh maršála Koněva je rozporuplný. Byl aktivním aktérem sovětské politiky za studené války v tehdejším sovětském bloku: v Maďarsku v roce 1956, v Berlíně v roce 1961 a v Československu v roce 1968. Je vcelku logické, že se na to dnes kriticky poukazuje. V jednu chvíli jsem měl dokonce dojem, že se ale i u nás dostaneme do stavu, jaký nastal nedávno v USA – tedy ke kácení pomníků připomínajících jižanské generály z dob americké občanské války. To by ale bylo věru ahistorické. Nakonec to skončilo bitvou o »vysvětlující cedulku« u pomníku.

 

* Jaký máte právě na toto názor?

V dnešní době má každý v ruce chytrý mobilní telefon, kde si najde cokoli z historie. Takže stačí pár sekund a každý ví, jaký byl životní příběh maršála Koněva s jeho klady a zápory. A navíc po Praze je celá řada pomníků, které by také bylo třeba »dovysvětlit«. A uvažuje se i tam o nějakých tabulkách? Na jednání zastupitelstva jsem se právě tak k tomu vyjádřil s dovětkem, že místo nákladů na tabulku by bylo možná vhodnější podpořit ještě kvalitnější výuku historie na základních školách. Na druhou stranu jsem rád, že i když se tam tabulka nakonec objeví, městská část deklarovala, že se bude o pomník nadále adekvátně starat.

 

* Dovolte změnit téma: Čím se zabývá Česko-čínské centrum Univerzity Karlovy, jehož jste výkonným tajemníkem? Vzniklo v březnu 2016 a důvodem byl velký nárůst zájmu o vzájemnou spolupráci s UK ze strany čínských partnerů. Takže bylo nutné tento zájem více koordinovat na celouniverzitní úrovni. Do činnosti centra jsou zatím zapojeny čtyři fakulty UK: pedagogická, filozofická, právnická a sociálních věd.

Nemáme to ovšem jednoduché. Nacházíme se v poněkud nesouměřitelném postavení – vždyť ČLR je miliardová země, my desetimilionová, v Číně je univerzit a vysokých škol násobně více než u nás. Ado enormního zájmu o spolupráci ze strany čínských univerzit je nutné zavést nějaký řád. Důležité pro centrum byla v této souvislosti návštěva delegace rektorů 31 největších čínských univerzit koncem září minulého roku. A samozřejmě máme primární zájem o spolupráci s nejlepšími čínskými univerzitami, jako např. Pekingskou univerzitou nebo Univerzitou Tsinghua.

Spolupráci chceme rozvíjet i pomocí dalších nástrojů. Prvním jsou pravidelné vědecké konference, v rámci kterých mohou čeští i čínští experti diskutovat o důležitých otázkách globálního politického, ekonomického a bezpečnostního vývoje, o vztazích mezi Čínou a Evropou a samozřejmě i česko-čínských vztazích. Máme za sebou již dvě konference v minulém a předminulém roce a plánujeme konferenci další v roce letošním. A chtěli bychom na ni pozvat i zástupce čínských center ze západoevropských a amerických univerzit, což by mohl být start větší spolupráce s nimi. A pak zde je letní škola pro čínské studenty, která by měla poprvé proběhnout letos v červenci.

 

* Něco ve stylu Letní školy slovanských studií?

Ano. Chtěli bychom, aby se čínští studenti seznámili s naší historií, politikou, ekonomikou, reáliemi apod., a zároveň pochopili i širší kontext naší příslušnosti k Evropě, resp. EU.

 

* Jaká byla vaše cesta do funkce výkonného tajemníka tohoto centra?

Byl jsem osloven vedením univerzity, zda bych se toho ujal. Roli asi hrálo, že mám už od roku 2008 poměrně široké kontakty s čínskými univerzitami a výzkumnými institucemi a aktuálně se též věnuji politice Číny v oblasti globálního vládnutí a bezpečnosti. Čínu jsem také mnohokrát osobně navštívil. Zvlášť rád vzpomínám na studijní pobyt v roce 2013, který mi umožnil poznat nejen Peking, ale i západ a vyspělý jih Číny. A je třeba také připomenout dvě tradiční pražské bezpečnostní konference, jejichž organizátorem bylo pověřeno mé domovské pracoviště Středisko bezpečnostní politiky Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd, které se v letech 2013 a 2015 věnovaly právě spolupráci Číny a EU.

 

* Nemáte pocit, že Čína je v našem mediálním mainstreamu často tak trochu zpochybňována, možná i někdy vysmívána, jako kdyby se čekalo na nějakou chybu z její strany?

 

            Já to trochu chápu. Není totiž vůbec jednoduché pochopit rozsah změn v »komunistické« zemi, která se stává novým světovým hegemonem. Mnohdy se ale na ni uplatňují šablony, které platily pro Československo nebo celý sovětský blok před rokem 1989. Čínská realita je ovšem v mnoha ohledech dramaticky odlišná. Je ovšem třeba se ji naučit poznávat a chápat. Bez toho v současném světě neobstojíme.

 

* A jak se díváte na otázku čínských investic u nás? Čas od času se v některých médiích vytáhne, že se nasmlouvané objemy investic nerealizují.

Ohledně čínských investic se na to dívám střízlivě. Nejsem ekonom, ale myslet si, že se velké investice zrealizují během roku a půl poté, co se uzavřou smlouvy, tak to je nesmysl. Od počátku nějakého ujednání může k realizaci uplynout i několik let. Naši němečtí kolegové by nám k tomu jistě mohli říci své zkušenosti.

A pak je zde ještě jeden moment. Česko-čínské vztahy se rozhýbaly teprve za minulé Sobotkovy vlády, a chtít vidět výsledky ihned, je iluzorní.

 

* Do čínského projektu Nové Hedvábné stezky zapadají každoroční summity 16+1 (spolupráce ČLR se šestnácti středo a východoevropskými zeměmi). Aktuálně se konal v listopadu v Budapešti na nejvyšší úrovni. Jak význam 16+1 přibližujete studentům, aby pochopili, o co jde?

Platforma 16+1 je výrazem zájmu ČLR o spolupráci se zeměmi této části Evropy – jsou to jak členské země EU, tak i nečlenové. Čína samozřejmě na Evropu pohlíží primárně z hlediska svých zájmů a v případě Nové Hedvábné stezky platí, že na teritoriu zemí sdružených v platformě se budou realizovat i velké projekty, např. v oblasti rozvoje dopravní infrastruktury.

Určitě je třeba vnímat, že Nová Hedvábná stezka je čínský geopolitický projekt pro 21. století, ve kterém se má stát celá Eurasie velkým ekonomickým blokem, který bude schopen konkurovat i transatlantické ekonomické vazbě.

 

* Na vámi pořádané 13. pražské bezpečnostní konferenci (konané v listopadu v Praze – informovali jsme) jste hovořil o přesunu globální moci do Asie. Uvědomují si aktéři v EU a USA, že dochází k transformaci moci do jiných mocenských center?

Myslím, že politici Západu si to uvědomují velmi dobře. Například kancléřka Merkelová v době svého kancléřského mandátu byla desetkrát v Číně, čínský prezident měl královské uvítání ve Velké Británii, francouzský prezident se snaží intenzivně lobbovat za prodej francouzských letadel právě do ČLR apod. Evropa musí vnímat, že Čína je dnes globálním hráčem, který dokáže měnit pravidla globální hry.

Evropa se zároveň v nynější etapě globální transformace moci a vlivu ocitá ve zvláštní situaci. Nemůže se již po Trumpově nástupu do úřadu amerického prezidenta úplně spoléhat na USA. Otevřeně to řekla jak německá kancléřka Merkelová, tak francouzský prezident Macron.

Evropa tedy bude muset více prosazovat své zájmy, a to i ve vztahu k Číně. A třeba se zde opírat i o styčné body, které s Čínou má, např. při plnění Pařížské klimatické dohody nebo při podpoře pokračování globalizace. Evropa může spolupracovat s Čínou i při ekonomickém rozvoji Afriky. Právě ta musí Evropu zvláště zajímat, protože nerozvinutost a zaostalost v Africe plodí i uprchlické vlny do Evropy.

 

* Pikantní je, že čínský prezident Si horuje pro globální spolupráci, zato americký prezident hovoří pro opak. To je takový paradox i pro mnoho Čechů…

Čína je fatálně závislá na exportu, návrat k protekcionismu, bariérám by byl pro čínskou proexportní ekonomiku nejen krokem zpět, ale i katastrofou.

 

* Ale tak velká země by si v mnohém dokázala pomoci sama…

To samozřejmě, ale autarkie (soběstačnost), kterou známe z dob studené války, je již pasé. A vlastně v současném vzájemně silně propojeném světě i informačními technologiemi, je to spíše science fiction. Pozice Trumpa je reakcí na to, že USA některé momenty v transformaci ekonomiky nezachytily. Představa, že větším ekonomickým protekcionismem to změním, je mylná. Proto jsou také vystoupení prezidenta Si na APEC či na Globálním ekonomickém fóru v Davosu přijata pozitivněji než Trumpova vyjádření.

 

* Zadluženost USA vůči Číně je taková, že to vypadá, že je Čína trochu drží v šachu. Je možné si to tak vyložit?

Není to tak jednoznačné. Vztah věřitel–dlužník je komplikovaný. Znamená to, že Čína musí mít zájem, aby USA byly schopny dostát svým závazkům. Nedovedu si představit, že by to bylo jinak. Oboustranná ekonomická závislost je natolik velká, že jakékoliv rozkolísání vzájemných vztahů by poškodilo nejen Čínu a USA, ale i celou globální ekonomiku.

Trump si myslel, že bude Čínu trestat prostřednictvím obchodních restrikcí, ale když se seznámil s reáliemi, vidí to dnes jinak. Podstatné je dnes to, že USA nemohou Čínu jako ekonomickou mocnost ignorovat. A ekonomika ovlivňuje politiku, hlas Číny musí i USA respektovat. Samozřejmě nebude jednoduché hledat politické kompromisy s Čínou, např. v oblasti globálního vládnutí. Jenže může to být jinak, když nejen Čína, ale mnozí další tzv. nezápadní aktéři jsou ekonomicky silnější nebo dynamičtější než USA či Evropa?

 

* Když víme, jakou mocností Čína je, nebylo pak zbytečné dělat některá »vítací« opatření při příjezdu čínského prezidenta do ČR?

Ano, bylo to kontraproduktivní. Jakmile vedete věci do extrému, tak jim to neprospívá. Když jsou vášně, ztrácí se racionální pohled. Z tohoto hlediska s vámi souhlasím. Ovšem emoce odezní a nejpodstatnější je, že trajektorie česko-čínských vztahů je na vzestupu, což odpovídá i trajektorii vztahů západních zemí s Čínou. Stačí pohled na Německo, našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

 

* Na 13. pražskou bezpečnostní konferenci jste pozvali i ruskou představitelku akademické sféry, což hodnotím jako správné. Není kromě Číny »na pranýři« u nás patrná v části společnosti také rusofobie?

S Ruskem to u nás nikdy nebylo jednoduché a je realitou, že stále existuje historická zátěž z roku 1968. A Rusko nepochybně prosazuje své zájmy, které nám v mnoha ohledech nemohou konvenovat. Jsme prostě jako členové EU a NATO »jinde«. I přes to ale platí, že i na Rusko je třeba se dívat s chladnou pragmatickou analýzou. To třeba dělají podnikatelé, kteří při poslední návštěvě prezidenta Zemana zaplnili tři letadla. Tito podnikatelé vidí v Rusku lukrativní trh, navzdory stále platným ekonomickým sankcím. Udržet se na ruském trhu, kde třeba působí stovky německých firem, není jednoduché a expandovat dvojnásob. Jednou odejdete, a už se nemusíte vrátit. Rusko má samozřejmě nemalé ekonomické a demografické problémy, úplně odepsat ho ale nelze. Kombinace velkého přírodního bohatství, vzdělané populace i některých příznivých trendů – Rusko se třeba vrací do pozice obilnice Evropy – znamenají, že jeho dny sečteny nejsou.

Rusko se navíc stává významným partnerem Číny. A pokud by bylo dále nepřiměřeně ekonomicky ostrakizováno, mohlo by to znamenat, že se bude k Číně přibližovat ještě více, než nám třeba může být milé. Proto je třeba neupadat do emocí, protože nespolupráce by mohla být nakonec slepou uličkou.

 

* Ale o to jde. Některé části politického spektra ČR chtějí tuto nespolupráci.

Nikomu nelze upřít jeho pohled a názor. Já jen mohu říci, že se stačí podívat, kolik západních státníků navštívilo Moskvu i přes zavedené ekonomické sankce od roku 2014 a jaký zájem měli ve spolupráci s Ruskem pokračovat.

 

* Vaše hlavní parketa je bezpečnost. Co říkáte rozšiřování NATO a jeho přibližování k ruským hranicím?

Bývalé státy sovětského bloku nebo i ty, které byly součástí Sovětského svazu, se samy rozhodly do NATO vstoupit i na základě své negativní historické zkušenosti. Je možná škoda, že nedošlo po konci studené války a rozpadu SSSR ke vzniku oné »gaullovské« Evropy od Atlantiku po Ural. Asi to ale v době amerického »unipolárního momentu« bylo mimo realitu. Realitou tak dnes je, že zde máme velkou koncentraci vojsk NATO a Rusko na východě Evropy a reálná nebo i potenciální ohniska konfliktů.

 

* Spíše se v médiích podsouvá, jak Rusko napadne například Pobaltí, Polsko, Ukrajinu…, ačkoli pro to nejsou důkazy.

V případě Ukrajiny ale nepochybně k vojenské angažovanosti Ruska již došlo a Západ to zaskočilo. Možná s tím ale mohl počítat, pokud by byla včas provedena racionální analýza dění na Ukrajině, resp. ruských zájmů v daném teritoriu. Krym je tak dnes ruský a Luhanská a Doněcká oblast se dostávají do podoby »polozamrzlého konfliktu«. Smířit se s tím asi nelze, ale vojenské řešení dnes neexistuje, NATO do otevřeného konfliktu s Ruskem rozhodně nepůjde. A na druhé straně si je Rusko vědomo, že NATO je nejsilnější světová bezpečnostní organizace, takže třeba útok na Pobaltí je mimo realitu. Jako případné označení situace mi tak připadají slova významného britského akademika, který se zabývá ruskou politikou, profesora Richarda Sakwy z univerzity v Kentu: Na východě Evropy vlastně vidíme gigantický zamrzlý konflikt.

Důležité tak je, aby třeba v takové situaci nedošlo k nějakému incidentu, který by byl nesprávně vyhodnocen a který by spustil třeba i nechtěný konflikt. Jsem ale optimista – komunikační kanály mezi oběma stranami stále fungují a určitou zárukou, že nemusí dojít k takovému vývoji situace, je i permanentní diplomatický dialog mezi Ruskem a Západem, resp. Ruskem a jednotlivými západními zeměmi. Jeho intenzita je rozhodně mnohem větší a obsáhlejší než v letech studené války.

 

* Někteří lidé v ČR mají zájem, aby se běžné záležitosti proměňovaly ve strašáka, například vznik Česko-ruského diskusního fóra. Jeho odmítání některými veřejně činnými osobami bylo »mimo mísu«.

Je zde odpovědnost politiků, aby věci nehnali do krajnosti a chovali se vyváženě. Myslím, že bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se vyjádřil, že je to užitečná platforma. Ostatně vzpomeňme, jaké emoce doprovázely vznik Česko-německého diskusního fóra, a kde je dialog s Německem dnes.

Ktomu ještě dodávám, že když hovoříte přímo s řadou ruských akademiků a expertů, vidíte, že mají sami kritický pohled na řadu aspektů ruské vnitřní i zahraniční politiky. A to může být pro vzájemný dialog důležité.

PhDr. Miloš Balabán, Ph.D.